Školy byly zcela pod vlivem církve a byly zakládány hlavně v obcích, kde se nacházely významné kostely a fary. Proto se první škola v okolí Velkého Března objevuje ve Svádově. Ten měl významný kostel sv. Jakuba a faru. Ve Svádově se setkáváme se školou v polovině 16. století. Její budova stála hned vedle kostela. Žáci i učitelé povinně účinkovali při církevních slavnostech, kantor býval zároveň regenschorim a varhaníkem, starší žáci stálými členy kůru. Učitel v 17. století například dostával plat 1 zl. 25 krejcarů týdně. Samozřejmě to na obživu nestačilo, a tak nezbývalo než hledat jiné cesty - vybírat školné od žáků, účinkovat při slavnostech a podobně. Když chtěl žák pokračovat ve studiích, nezbylo mu než přejít na jezuitské gymnasium do Litoměřic a pak na univerzitu do Prahy. Jiné možnosti neexistovaly. K reformám ve školství došlo až za vlády Marie Terezie v letech 1740-1780. Školské reformy obsahovaly základní změnu, a to povinnou školní docházku a návaznost jednotlivých stupňů škol. Základní školy měly být trojího druhu: triviální, hlavní a normální. Triviální škola (učilo se zde kromě náboženství tzv. trivium - číst, psát a počítat) měla být všude tam, kde byla fara nebo alespoň filiální kostel. Trvala tři roky. V každém krajském městě a při větších klášterech byla hlavní škola, také trojtřídní. Dále existovala škola normální, se čtyřmi třídami, jež připravovala žáky pro gymnasia, učitelství a občanská povolání. Povinná školní docházka byla šestiletá, od 6 do 12 let. V letním období se však dětem od 9 do 12 let mohly poskytovat úlevy. Na docházku se mělo přísně dohlížet, učebnice byly předepsány státem a dozorcem nad triviální školou byl místní farář, nad hlavní školou vikář nebo děkan.
Uvědomíme-li si, že Ústí nad Labem mělo v té době jen jedinou triviální školu a že zcela běžně docházela do triviálních škol jen polovina dětí, tak se ukazuje jako reálný údaj ze staré německé velkobřezenské školní matriky, že triviální škola byla otevřená ve Velkém Březně v roce 1858 v domě č. 48. Pro srovnání v Malém Březně byla školní budova postavena v roce 1867, v Suleticích založili školu v roce 1762. V Homoli byla škola otevřena krátce po roce 1787, protože v tomto roce byl vysvěcen nový kostel a podle nařízení Marie Terezie musela být současně otevřena i škola.
Děti často místo školy pracovaly a také neměly na školné, jakkoli toto bylo nízké a nepodléhalo inflaci. Bylo odstupňováno podle majetnosti rodičů na 1 nebo 2 krejcary týdně. Ve velkobřezenské škole se vzhledem k národnostnímu složení tohoto kraje vyučovalo německy. Například před první světovou válkou působila na území města Ústí nad Labem jediná česká soukromá škola v Krásném Březně. V roce 1919 byla v Ústí otevřena první česká obecná škola v nejstarší školní budově v Solní ulici, otevření české měšťanky následovalo o rok později. V roce 1919 byla rovněž založena česká obecná a měšťanská škola v Krásném Březně. Během první republiky byly české menšinové školy v Předlicích, Střekově a Trmicích. Podle vzpomínek velkobřezenského pamětníka pana Pečivy byla první česká třída v rámci německé školy otevřena v roce 1921. O provoz českých škol dbal Inspektorát českých menšinových škol založený teprve v roce 1927. Existence českého menšinového školství v Ústí nad Labem vyvolávala značnou nelibost německých nacionalistů, kteří 6. září 1925 demonstrovali na Mírovém náměstí proti finančním podporám českých menšinových škol. V těchto historických souvislostech o to více vynikne výjimečnost činu české menšiny ve Velkém Březně otevření české školy v roce 1937 za přítomnosti ministra školství Dr. Emila Frankeho!
